Metoda montessori

O Marii Montessori

Marie Montessori byla první italskou doktorkou, o vyjímku svého studia musela žádat samotného papeže. Narodila se roku 1870 v Itálii a zemřela roku 1952 v Nizozemí. Kromě medicíny studovala pedagogiku, filosofii, psychologii a antropologii. Ve svých 28 letech pracovala s dětmi se speciálními potřebami. Navrhla a vytvořila pro ně materiály a techniky, které umožňovaly těmto dětem pracovat v oblastech, které byly dříve považované nad rámec jejich schopností. Spolu s ostatními dětmi složily její žáci státní zkoušky. Maria Montessori došla k závěru, že jestliže děti se specifickými potřebami mohly dosáhnout stejné akademické úrovně jako ostatní děti, je třeba změnit dosavadní, běžný způsob výchovy.

Ve 37 letech se ujala skupinky dětí z chudinské čtvrti v Římě a založila první školu, která se později stala světově proslulou. Tajemství úspěchu spočívalo v pozorování dětí, nabízení vhodných činností a v přátelském a rovnocenném přístupu ke každému z nich. Tento jedinečný přístup přinesl překvapivé výsledky. Zjistila, že když poskytla původně neukázněným dětem podmínky odpovídající jejich stupni vývoje, snadněji se zapojovaly do smysluplných aktivit. Podnětné pomůcky je zaujaly více než hračky. Obyčejně si děti přály dělat věci pro sebe samotné a méně se zajímaly o odměnu než o aktivitu jako takovou. Marie Montessori objevila jejich pozoruhodné a snadné vstřebávání informací a znalostí ze svého okolí – děti učily samy sebe.

Maria Montessori přednášela po celém světě a napsala mnoho knih. Navrhla širokou škálu pomůcek pro vyučování. Začaly vznikat nové a nové montessori školy a semináře.

Montessori principy

Senzitivní období a objevování poznatků samotným dítětem

Marie Montessori zjistila, že malé děti jsou schopné se mnoho naučit, aniž by vynaložily velké úsilí. Je jen třeba rozpoznat tzv. senzitivní období, období zvýšené vnímavosti k získání určitých schopností a dovedností. Toto období trvá jen určitou dobu, pokud se však promešká, je třeba vynaložit daleko více úsilí na naučení se toho samého. Proto Marie Montessori poskytovala dětem vhodné prostředí, které odpovídalo potřebám dětí, a tím jim zajistila maximální využití příležitostí pro jejich rozvoj. Dítě se učí především pozorováním, pohybem a zkoumáním.

Polarizace pozornosti

Marie Montessori zjistila, že se děti nejlépe učí v momentech hlubokého soustředění, velkého zájmu a plného pracovního nasazení. Pokud je dítě takto zaujato, nemá být vyrušováno a má mu být poskytnut dostatek času, aby práci samo dokončilo.

Dospělí a děti respektují dobu koncentrace a neruší ostatní při práci. Učitelé jsou k dispozici po celou dobu, kdy dítě potřebuje a požádá o pomoc.  Abychom dodrželi tuto zásadu, pracujeme převážně v dvouhodinových blocích, v kterých se dítě může plně soustředit na danou činnost.

Svobodná volba činnosti – „Svoboda volby vede k důstojnosti člověka“ M.M.

Zkušenosti, které Marie Montessori získala s dětmi s mentálním postižením, ji vedly k sestavení nové metody vzdělávání. Tato metoda je postavena na svobodě dítěte a jeho vlastním sebezdokonalování, které je však díky praktickému přístupu propojeno s jasnými hranicemi disciplíny.

M. Montessori přišla na to, že vhodnější než sestavit pevné vzdělávací plány, které spíše uspokojí potřebu učitele mít přehlednou strukturu výuky, je nechat děti, aby byly spontánními studenty. To znamená, že je jim umožněno věnovat se ve správný čas činnosti dle jejich zájmu. Dítě zkoumá a objevuje okolí. Díky určitému řádu a uspořádání je potom schopné přijímat a logicky zpracovat jakékoli podněty z okolí. Je kladen důraz na samostatné rozhodování, vybírání činností, vytrvalost aktivitu dokončit. Dítě tedy potřebuje práci s určitým cílem a účelem. Pokud mysl a tělo jsou navzájem v harmonii, potom jsou uspokojeny koncentrace, opakování, napodobování, přesnost a uvažování.

Jak to chodí u nás v Pardubicích?

Na začátku každého školního roku dítě dostává přehled učiva, kterým by mělo projít. Toto učivo je zaznamenáno v myšlenkových mapách, které berou zřetel na individuální potřeby dětí. Podle těchto map si každý týden dítě samostatně plánuje do svých záznamových sešitků činnost, kterou se v následujích dnech bude zabývat. V prvních třídách si děti plánují ze začátku každého dne. Učitel dává dítěti možnost svobodné volby ve výběru činností, způsobu, jakým bude pracovat, s kým a kde, ale současně preferuje a pomáhá vybírat činnost pro dítě, které se nedokáže samo rozhodnout. Dává svobodu tam, kde je dítě schopné převzít vlastní zodpovědnost. Učitel tedy zasahuje v případě, když se dítě nudí, nedokáže si vybrat činnost nebo nebo narušuje ustanovená pravidla. Dále učitel podporuje a pomáhá dětem, které pomoc potřebují. Snaží se postupně doprovodit dítě do stádia vlastní odpovědnosti.

Připravené prostředí

Od té chvíle, kdy se dítě učí získávat informace samo z okolí, místo aby byly předávány učitelem, se podstatně mění role učitele. Jeho úkolem je nyní vytvářet a přizpůsobovat prostředí, které dětem usnadní jejich zkoumání a vzdělávání se. Montessori prostředí by mělo být pro děti atraktivní a poskytovat pečlivě promyšlené a připravené úkoly a materiály, umožňovat dítěti volný pohyb, protože pohyb a činnost jsou základními přírodními funkcemi, díky kterým se děti lépe koncentrují a učí. Jedním z cílů je též připravit dítě pro budoucí život a svět, ve kterém bude žít.

Jak to chodí u nás v Pardubicích?

Učební pomůcky pro jednotlivá témata (asi 800 ks) jsou připraveny na otevřených dřevěných policích. U většiny pomůcek je podrobný návod, jak se s danou pomůckou pracuje a kontrola pro zpětnou vazbu dítěte. Každá pomůcka je zde pouze v jednom provedení. Tím se děti učí sociální interakci a soužití, pokud chtějí používat ve stejnou dobu tutéž pomůcku.

Věkově smíšené třídy

Věkově smíšené skupinky umožňují dětem si navzájem pomáhat a vyzkoušet si roli být mladším či později starším členem skupinky. Děti jsou vedeny k tomu, aby si uvědomovaly a byly ohleduplné k potřebám druhých, a tím se tak stávaly členem malého společenství. Vzájemná komunikace a spolupráce ve skupinkách rozvíjí sociální cítění, chování a také nezávislost.

Utváření nového vztahu dospělého k dítěti

Učitel dítě spíše provází výukou, pozoruje a nabízí vhodné činnosti pro jeho rozvoj, než přímo vyučuje. Celý vyučovací proces velmi záleží na osobním přístupu dítěte. Oproti dnes běžnému způsobu výuky, kde učitel sám přednáší novou látku, v Montessori systému učitel dítě vede, ale nechává mu prostor k vlastnímu objevování a osobnímu tempu práce. Pomáhá dítěti, aby dokázalo pracovat samostatně, podněcuje v něm vlastní motivaci k učení. Pedagog se snaží o pozorování dítěte, o reagování na potřeby každého dítěte a o vedení celé skupiny.

Učitel si všímá celkového vývoje dítěte na všech rovinách – fyzické, sociální, emoční i intelektuální. Pedagog by měl rozpoznat, kdy je dítě připraveno na posun a měl by být schopen fungovat jako spojovací článek mezi prostředím a potřebami dítěte.

Učitel je odpovědný za pracovní, tzv. připravené prostředí dítěte, tedy co ho obklopuje a jak je vše uspořádáno.

Učitel svou autoritu uplatňuje především svým příkladem. Má k dítěti pozitivní přístup a jedná s ním ohleduplně a s respektem. Učitel je rádce a rovnocenný partner, který dítěti pomáhá na jeho cestě objevování a učení se, projevuje maximální vstřícnost, otevřenost a trpělivost k dítěti.

Práce s chybou

Žáci nejsou za chyby trestáni nebo záporně hodnoceni, ale má jim být ukazatelem toho, co ještě je třeba procvičit či zopakovat. Chyba je chápána jako běžný, přirozený projev v procesu učení, jako užitečná součást řešení problémů a jako bohatý zdroj nových poznatků. Učitel by neměl používat negativní hodnocení, ale například nabídnout dítěti znovu tentýž materiál, aby mělo možnost si samo všimnout svých chyb a opravit je. Materiály a pomůcky jsou připraveny tak, aby si dítě vždy samo mohlo zkontrolovat správnost řešení, najít a opravit chybu – vlastní chyby tak napomáhají v dalším učení.

Montessori pomůcky

V Montessori pedagogice hrají významnou roli originální, důmyslné pomůcky, které:

• jsou jednoduché: pokud by byla pomůcka složitá, děti by si ji nevybraly
• jsou srozumitelné: dítě musí být schopno pomůcce porozumět a pracovat s ní samostatně
• jsou přitažlivé a zajímavé: pomůcka musí v dítěti vzbudit zvědavost
• umožňují kontrolu: dítě musí mít možnost díky pomůcce nalézt vlastní chyby
• umožňují izolovat jednu vlastnost: jedna pomůcka je zaměřena na jeden cíl
• jsou trvanlivé: pomůcky mají sloužit dlouhodobě; děti se učí zodpovědnému přístupu k věcem